Lichnov závod 24hodin

Letos jsem Lichnov 24 navštívil podruhé. Počasí dle předpovědi mělo být vstřícné a tak jsem se těšil na víkend na kole. Lenka s Ondrou mi byli připraveni ochotně podávat jídlo a pití. Tentokrát přijel i Zbyněk s Jarkou a to dokonce obytným autem, takže naše zázemí mělo perfektní úroveň. Na startovce byl už tradičně nestor závodu Patrik Bártík a také letos přijel Jíra Hledík se svým doprovodem Vláďou a Alčou.

Těsně před startem se trošku zatáhlo a lehce zapršelo, ale do závodu jsme vyjížděli s vidinou pěkného počasí. V sobotu přesně v 11hodin závod slavnostně odstartoval a všichni jeli „full power“. Po 12 hodinách tachometr ukazoval průměrnou rychlost 34,9km/h. Jezdilo se poměrně dobře. Tedy až na vítr od Javorníku, který nás pěkně trápil a vždy dost přibrzdil.

Můj tým pro mě makal od začátku na plno.Lenka, Zbyněk i Jarka mi připravovali jídlo i pití perfektně. Bez instrukcí. Prostě už mě znají a ví co potřebuji. Prostě můj „Dream team“.  Ondra mě každý okruh statečně povzbuzoval. Noc proběhla dle scénáře, který je jasný: „Totální šrot“. Okolo páté ranní se rozednívá a denní světlo nalévá energii do žil na posledních 6hodin jízdy. Sem tam někdo povzbudí a prohodí pár slov za jízdy. Přijíždí se také podívat Michal Klimeš. Je to moc fajn.

Na konkurenci už mám něco najeto, ale závod končí až v 11 a tak se snažím tahat až do konce. V nájezdu do posledního kola míjím Jíru Hledíka a tak mu říkám, ať si užívá poslední okruh.

Je neděle 6 minut před 11 hodinou a má mise končí průjezdem cíle. Zde čeká celý můj team a také ostatní lidé, kteří sledují dojezdy posledních závodníků.

Moc děkuji mému teamu a také všem, kteří mě povzbuzovali a drželi palce.

Závod se vydařil a vítězství v kategorii sólo mě potěšilo. Za 24hodin jsem ujel něco málo přes 782km a nastoupal 5860m dle mého garminu.

Toto číslo také značí můj osobní rekord na 24hodin!!!

Děkuji za podporu partnerům, kteří mě podporují celou sezónu:

Onsemiconductor, Pondy KS, ProgressCycle, Superior bikes, R2, Polednik, Brynje of Norway

 

 

‪#‎polednik‬ ‪#‎superiorbikes‬ ‪#‎xroad‬ ‪#‎alwaysrace‬ ‪#‎rideyourrace‬ ‪#‎guenergy‬

 

Ždírecký triangl – 24hodin

Víkend 18.6 – 19.6. jsem se rozhodl strávit na kole. Na Vysočině, konkrétně ve Ždírci nad Doubravou se konal 11.ročník 24 hodinového závodu. Tento závod má svou specialitku. Denní okruh, která vede opravdu nádhernou krajinou, cyklostezkou do místních lesů, okolo rybníčků a cestami, kde je poměrně málo aut.Délka necelých 34 kilometrů.

A noční okruh, takzvaný triangl. Jsou to 3 ulice ve městě a jejich spojením vzniká tvar trojúhelníku – trianglu. Zajímavostí je, že tato noční trasa má jen necelé 2 kilometry. Když jsem to slyšel poprvé, říkal jsem si, že se závodníci z toho musí ……

Ale pozor přátelé, soutěž na trianglu není žádná novodobá záležitost. Již  v roce 1931 zde místní borci jeli závod na 25 kol. A rychlostní průměr nejrychlejšího byl 32,11 km/h. Dokonce zde v dalších letech projížděl několikrát závod míru. Proto se tradice dodržuje a triangl je jakýsi bezpečný kus cesty, na kterém se dá závodit i v noci. Celá část trati je osvětlena pouličním osvětlením a nyní z odstupem času vnímám i jakési kouzlo trianglu.

Na samotný závod jsme se vypravili ve složení Lenka, Ondra a moje maličkost. Z domu jsme vyjížděli 3:30 ráno, ať máme dostatek času se zaregistrovat, trošku odfrknout po cestě a vyptat se pořadatelů na detaily závodu. Po registraci jsme zaparkovali u místní školy, kde jsme si postavili zázemí pro následujících 24 hodin.  Pořadatelé byli hodně milí a všechny dotazy ochotně vysvětlili a ukázali nám tělocvičnu, kam si můžeme jít v noci lehnout. No to určitě  :-)

Doufám, že všichni znáte název mojí knížky : Kdo spí, …….. Do startu zbývaly necelé 2 hodiny a tak byl čas si dát normální kávu – „turka“ a ještě jdu posnídat. Další celý den to bude už jen strava “ z ruky do huby“ a víceméně v plné palbě. Potkávám se  s loňským vítězem Standou Růžičkou a tak si alespoň na chvíli pokecáme. Blíží se devátá hodina ranní, tedy čas startu a pořadatelé svolávají účastníky k rozpravě, kde se pečlivě probírají úskalí trati a hlavně bezpečnost. Za pár minut vyrážíme. První okruh jedeme s cyklistou – vodičem, který  nás vede trianglem a následně na trať denního okruhu. Úvodní kilometry se jedou celkem pohodově ve skupině.Trasa je opravdu pěkná, počasí přeje. Značení je důkladné a tak po dalším okruhu, kdy už všichni víme kudy jet se začíná dupat do pedálů. Nikdo moc nechce jet vepředu a hodně cyklistů jede v balíku a šetří síly. V každém okruhu mi Lenka, nebo Ondra podávají bidon s pitím a já hlásím, co dobrého bych si dal v dalším průjezdu. Kolo si servisuju před závodem sám a tak mám na něj spolehnutí. Superior Xroad šlape jako hodinky. Nová vysoká kola jedou a já oceňuji jejich setrvačnost na rovinách a ve sjezdech. Na špici se opravdu některým moc nechce a je vidět, že se střídáme asi je v pěti.

Denní okruh opouštím po deseti kolech, kdy tachometr ukazuje 337 kilometrů. Ukládám si proto v Garminu tuto část a spouštím znova stopky. Lenka s Ondrou dostává info, že už budu kroužit na trianglu. Povzbuzují nás a to nalévá novou krev do žil. První okruhy se sžívám s ulicemi a najíždím si zatáčky. Zatím je to celkem sranda, i když tachometr ukazuje víc jak 31 km/h. Půlnoc je tu a na cestě to poměrně zřídlo. Dost cyklistů využilo zázemí místní tělocvičny a šlo si odpočinout. Jen pár vytrvalých závodníků jede dál. Není vyjímkou, že jezdí i ženy s dětmi. Na denním okruhu mi to dalo necelých  337 kilometrů a tak si v hlavě přemítám, že musím dát alespoň 390 kilometrů aby to k něčemu  bylo.

Noc se trošku zamračila a přišel déšť. Není to žádná hrůza, ale po dvou okruzích zastavuji pro blatník a větrovku. Ještě zbývá dlouhá doba do cíle. Asi po hodině je cesta takřka oschlá a tak vyvlékám za jízdy větrovku a házím Lence.

Pomalu se začíná rozednívat a to mě vždy povzbudí a popožene. Už se těším na devátou hodinu ranní, kdy už si slezu s kola. Ani moc netuším zda mám náskok. Doufám, ale i tak se snažím jet šrot. Už to ale není to, co po startu. Lenka s Ondrou každý okruh mávají a povzbuzují. Je to prostě paráda. Poslední kilometry si užívám.

Protínám cíl asi 2 minuty před koncem časového limitu. Lenka i Ondra mi gratulují a samozřejmě se navzájem objímáme. Přichází pogratulovat i další závodníci. Hold týmová souhra a bezchybný support prostě vítězí.

Přichází pořadatele a já ukazuji odjeté kilometry. Celkem to dává 721 kilometrů! Rekord trati padl. Neznám najeté kilometry mých konkurentů, ale jsem přesvědčen, že určitě mají méně než já.

Jdu si dát sprchu  a Lenka s Ondrou pomalu balí naše zázemí. Nakládáme věci a odjíždíme do nedalekého bowling baru. Překvapení pro mě, že je venku připraveno posezení v párty stanech. Jídla i pití je dost pro všechny.

Vyhlašování je zajímavější, protože se vyhlašuje opravdu každý účastník tohoto skvělého závodu. Začíná se dětmi a to od nejmenších, kteří mají pochopitelně nejméně najeto. Následují ženy a na závěr muži. Vše pěkně podle pořadí.

Pomalu se dostáváme pódiovému umístění a třetí Martin Záruba i druhý Stanislav Růžička mají shodný počet 695 kilometrů, proto rozhoduje čas. Já si pro příčku nejvyšší dojíždím samozřejmě na kole a následně přichází i Lenka s Ondrou.

Po vyhlášení se loučíme a odjíždíme směr Rožnov.

Poděkování zaslouží nejvíce Lenka s Ondrou, kteří se o mě během celého závodu starali. Také všichni pořadatelé odvedli kus dobré práce a patří jim díky.

 Kompletní výsledky

 

 

 

 

 

Vrchařská koruna Valašska 2016

I letos jsem neodolal nabídce pořadatelů a zajel si VKVéčka. Skvělá akce, která má smysl a ukazuje lidem, kteří mají rádi kolo nová místa a také žážitky. Už i loni mě tato akce motivovala zajet si všechny vypsané vrcholy nonstop.

Letošní počasí bylo příznivější. Cesty bez sněhu slibovaly pěkný zážitek z celé akce.

Můj plán byl předem připravený a to posbírat všechny vrcholy bez dalšího dopravního prostředku samozřejmě a za co nejkratší dobu. Jídlo, oblečení a samozřejmě i základní cyklomateriál jsem si vezl v batohu. Pití jsem si čas od času doplnil na benzínkách.

Nově jsem vyrazil na speciálu‪#‎xroad‬ ‪#‎Superiorbikes‬, od kterého jsem si sliboval jízdu cestou i terénem bez komplikací. ‪#‎Alwaysrace‬

Vyjížděl jsem z domu v Rožnově tak, aby měl první foto z nejbližšího kopce – Santov těsně po půlnoci 2.4., kdy se spouští odpočítávání nového ročníků VKV . Překvapení bylo, že jsem se potkal v tuto dobu právě u hospody na Santově Petra Kubelu a Martina Obruču, kteří si chtěli také udělat vrcholové foto. Dál se mnou už jet nechtěli a tak jsem pokračoval sám na vrchol Medůvka. Následoval drsný sjezd na Bystřičku, dál Mikulůvkou a dalším vrcholem jsou Lázy. Bojuju s foťákem, aby bylo na snímku patrné , kde vlastně jsem. Už je něco kolem po půl druhé ráno a mám tři vršky, to se mi celkem zamlouvá a tak drtím dál. V Rajnoškách si dávám krátkou pauzu a něco málo na jídlo. Začíná se pořádně ochlazovat a Garmin ukazuje -4°C. I pití v bidonech už nemá ideální teplotu. Neprotahuju to a dávám si to směr Kelčský Javorník. Cesta se celkem zvedá, ale převody X-Roadu nemají problém a celkem si to užívám. Na vršku je pěkný vítr a všechno je omrzlé. Je -7°C, takže žádné crcání a jedu dolů, protože propocené hadry začínají chladnout. U Chaloupky doprava a opět kopec na Tesák a dál na Pardus. Na rozcestí u pomníčku zmrzlé lyžařky Aleny Bábkové vidím kola pod přístřeškem a tak si posvítím a vidím, jak se někdo hýbe ve spacáku. S omluvou „sorry“ pokračuju krásný sjezdík ještě za tmy dolů směr Kašava. Posledních pár desítek metrů si dávám a vyjíždím ty nejprudší kousky i když to už šněruju. Nikde nikdo. Hodiny ukazují 4:50 am.

Zatím jedu dle plánu. po stejné cestě zpět na Tesák a dál Hošťálková. K mému překvapení u cesty škrábe nějaký dobrák okno u auta a tak celkem studené prsty na nohou nejsou jen můj pocit. Dávám si na zastávce v centru pauzu na občerstvení a když se chci napít, zjištuju, že v bidonech chrastí krystalky, ale ty se pít nedají. Vytahuju z batohu kofolu a koblihy, které jsou tak nějak pomačkaně placaté. Další výjezd je na Ratibořský Grůň a Garmin mě přivádí přesně pod rozcestník. Na poslední chvíli kluci z VKV zajistili doznačení vrcholku, za což jim patří dík. Pomalu se rozednívá a i sluníčko začíná vykukovat.

U Shellky na Vsetíně si dávám ranní kafíčko. Je horké a tak ho dolívám zmrzlými krystalkami z bidonu. A drtím to směr Zlín. Na Syrákově odbočuju a po lesní cestě a makadamu stoupám na Vartovnu. Po stejné cestě si užívám sjezd a taky si zkouším  X-Roada. Hravé kolo, které je trošku obojživelník si nechá dost líbit a makadam pláště šířky 30mm krásně utlumí. Takže se vracím zpět na Syrákov a jedu na Na rozhlednu Doubrava. Už v roce 2014 jsem obdivoval její prudký sklon místy okolo 22% a letos jsem na výjezd celkem těšil.  Na hoře si dělám fotku 5minut po 9hodině ranní a v nohách mám  138 kilometrů. Cítím se fajn a volám domů rodince, abych se ozval a dal zprávy jak si vedu.

Pokračuju zpět do Vizovic a na Vařákovy paseky. U pomníčku je pěkně teplo, ale dám si jen krátkou pauzu, zakousnu traťovku se salámem a pokračuju  na nejvzdálenější vrchol, který je na Slovensku. Začíná být teplo a tak dávám bundu do batohu a jedu už jen v dresu. Konečně „povolilo“ pití. Prakticky celou dobu jsem jel na fofolu. Ten ionťák mi přišel k duhu. Jedu přesně podle VKV průvodce a dostávám se na Vršatec. Tady jsem něco okolo poledne. Spousta lidí si chce tuto památku prohlédnout. Já si to nechávám na jindy a opět se vracím zpět na trasu a tentokrát mířím boční i když zprvu asfaltovou lesní cestou . Přichází pak opět mtb sekce a kamenitým korytem sjíždím až do vesnice Študlov.Pak  Francova Lhota a Mikolinův vrch. Tady se potkávám s dalšími VKV bikery. Fotka bez zdržování a hurá na další. Nad Valašskou Senicí potkávám dvě statečné bajkerky a tak pozdravím a jedu dál. Snažím se jet nejkratší cestou na Filku, ale nějak kufruju a tak se dostávám zpět na asfaltku za Lidečko a jedu po silnici  do Lužné. Potkávám Honzu Janiše, který jede sjezd z Filky. Při míjení se pozdravíme a jen mu stihnu odpovědět na otázku kolik mám vrcholů. Ani nevím, jestli mě slyšel. Na vrchol Filky dojíždím v úžasu, když se opět potkávám s dámami, které jsem potkal před asi před hodinou. Prostě znaly zkratky. Takže fotka a navzájem prohodíme pár slov a povzbuzení do dalších VKV kopečků. Doma na webu VKV zjišťuji, že obě bajkerky jsou Marcela a Michaela Srněnské ze Vsetína. Dámy, které jsou držitelkami VKV 2015.

Sjíždím do Zděchova. V Huslenkách na pumpě doplňuju tekutiny, energii  a opět po  silnici jedu až na Kohůtku. Hřeben je sjízdný, suchý a oproti loňsku, kdy jsem ho celý  tlačil ve sněhu je to paráda. Dojíždím na Malý Javorník. Nikde ani noha. Vrcholové foto a ještě před nocí volám Lence a hlásím momentální polohu a další plán. Kousek se vracím a odbočuju dolu směr Stanovnice. Už za tmy míjím vodní přehradu v Karolínce a další na cestě je rozhledna Miloňová. Těsně pod vrcholem se zdravím s cyklistou,který ve tmě jel ukořistit také tuto pěknou rozhlednu. Trošku se snažím vyfotit pěknou fotku, na které je patrné, že je to právě tato rozhledna a pak sjezd do Karlovic. Hotel Horal svítí všemi barvami a já se nestíhám divit, co je to za komplex. Jedu kolem „Partyzána“ a vracím se směr Bílá. Tady mám Bílý Kříž. Jedu podlahu a snažím se vyjet co nejrychleji. V zápalu nechtě minu cestu a končím v někde v lese. Takže zpět a na podruhé už vyjíždím až k rozcestníku. Dál pokračuju na Soláň a pak Pustevny, ale přichází krize a lehce se motám po silnici. Chci jet a tak si utrhnu trošku jehličí, které žvýkám. Je to hnus, ale pomáhá mi to. Sjíždím kolem chaty Mír do Rožnova. Těším se na Velký Javorník  a na hoře se už pomalu rozednívá. Opět se trošku občerstvuju ze svého batůžku. Ty placaté koblihy, které byly celou dobu se mnou už taky pomalu ubývají…

Dál mířím po po hřebeni na Huštýn. Na hoře poměrně fučí.

Kamenité výjezdy vybíhám, ale sjezdy mastím jako na bajku. Užívám si Supa. To, co zažívám je pro mě opravdu něco nového a hodně příjemného. Silnička, která se terénu nebojí.

Poslední vrchol letošních VKVéček je pro mě hrad Starý Jičín. Sjíždím na silnici nad Krhovou a pokračuju na Straník a Kojetín. Najednou vidím bajkery v týmových barvách VKV. No a není to nikdo jiný než Petr Kubela a Martin Obruča. Borci, jenž mě potkali na prvním mém letošním VKV vrcholu. S nimi jede Martin Kazmíř. No a jejich cesta nevede nikam jinam, než ta moje. Na hrad Starý Jičín vyjíždíme společně, ale i poslední vrchol si dávám do těla a končím 3.4. něco před před 9 hodinou ranní.

Poslední foto završilo mou VKV výzvu  ‪#‎vkvchallenge‬.

Je hotovo a z místa posílám 20 fotek pořadateli. Je 8:56 přesně. V zápětí mi dorazila zpráva od jednoho z pořadatelů Michala Horského , že jsem první letošní držitel VKV.

Volám také rodince, že mám splněno a mám radost.

Ještě chvilku s klukama probírám mou letošní Vrchařskou korunu Valašska. Těším se ale domů a tak vyrážím. Domů už je to kousek a už mám i docela chuť na normální oběd. Za odměnu se mi v troubě peče kuřátko.

Domu jedu samozřejmě po vlastní ose a těším se na celou rodinku. Už to mám jen něco přes 30kilometrů.

Statistika:

Z domu po poslední vrchol ujeto 485kilometrů

Nastoupáno  11210 metrů.

Doba jízdy od prvního po poslední vrchol  32hodin a 56minut

Sezóna na kole Superior X-Road

 

Letošní sezónu budu sedlat kolo Superior. Model X-Road Team Issue je pro mě jako stvořený. Poskytuje dostatek pohodlí na dlouhé hodiny jízdy a zároveň se dá podle chuti zajet do terénu.

SUPERIOR BIKES ‪#‎XRoad‬ ‪#‎AlwaysRace‬

 

 

Jezdím v rukavicích Polednik

Jak v USA na RAAMu, tak v Rakousku na RAA i na dalších ultramaratonech se mi osvědčily pro svou kvalitu a skvělou funkčnost rukavice Polednik. Letos vzniklo nové partnerství a právě Polednik mi dodává rukavice pro sezónu 2016.

Firma POLEDNIK byla založena v roce 1994 a od počátku se zabývala vývojem a výrobou cyklistických rukavic. Postupem času přibyly i rukavice pro fitness, motosport, zimní sporty či případně speciální kousky na zakázku.

TOPlist