Královská 72 hodinovka

Královská 72 hodinovka, aneb brutální test Superioru – Xroad

V termínu 14.9 – 17.9 jsem měl v plánu extrémní závod z názvem „Kralovská 72 hodinovka„. Je to nejdelší nonstop MTB závod na Slovensku. Ten vznikl na popud organizátora Vrchařské koruny Trenčianské Rada Tilandiho a majitele Holubyho chaty na Velké Javorině Mira Martinčeka. Nápad zdolat 20 vrcholů Trenčianské koruny by nebyl tak šílený, kdyby nebyl nonstop a dle dopředu naplánované trasy. O tu se postaral Tomáš Vlk. Vzhledem k tomu, že i Valaškou korunu jezdím nonstop, tak jsem cítil, že to bude dřina, ale když Rado řekl, že tam bude minimum asfaltu, bylo mi jasné, že tady to bude o něčem jiném. Samozřejmostí bylo také dokumentační foto o návštěvě daných vrcholů. Start celé akce byl 14.9. večer ve 20 hodin z Trenčína od Pivárně Šport klub. Tady byla také předstartovní rozprava pořadatelů o pravidlech celého závodu a také o tom jak se chovat na trati. Také zde bylo pohoštění pro všechny účastníky závodu, za což je třeba poděkovat. Na start se postavily 2 ženy a 9 mužů. Všichni byli vybaveni dle své úvahy a možností na 3 dny jízdy. Kromě mě přijeli na klasických horských kolech a můj Sup Xroad budil malinko pozdvižení. No já jsem zůstával v klidu, protože už dobře vím, co od něj můžu čekat a že mě nikdy nezklamal. Díky tomu, že je tento závod bez podpory, vezl si každý sebou vše, co mohl potřebovat. Já jel s menším batohem, který obsahoval především jídlo všeho druhu, výživové doplňky GU, ionťák GU v tabletách, krátké triko Brynje, návleky na kolena a ruce, ponožky KS cross a KS Cup, rukavice Polednik, 3 power banky na udržování energie v Garminu a telefonu a na závěr 14 akumulátorů do světel. V malé kapse se schovávala pláštěnka a peníze s doklady. Taky v batohu zbylo místo na velkou kofolu,která byla nouzovka, než se najde studánka, kde se dá doplnit voda. Nic víc jsem neřešil, protože jsem předpokládal, že spát nikde nebudu a pojedu nonstop.

Start byl něco málo po 20hodině a průjezd městem zajistil Rado tak, aby se nikomu nic nestalo. Po nájezdu na břeh Váhu se oficiálně spustil závod. Pár kilometrů po startu se oddělili 3 závodníci od zbytku pole.  Juraj Spirka, Tonda Liebel a já. Za nedlouho jsme zajeli k prvnímu vrcholu a přišlo vytlačení kol až k rozhledně Hájnica. Rychlé foto a hned odjezd směr Velký Lopeník. Ve sjezdech měli kluci navrch, protože jsem se snažil šetřit pláště a zbytečně neriskovat. No do kopců jsem neměl tolik převodů a tak jsem dost často zase odjížděl já. Další kopce přibývaly a díky tomu, že jsem znal terén na prvních 6 vrcholů to šlo celkem bez hledání, či zbytečných ztrát. Při cestě na vrchol číslo 7 – Javorník už nebyla žádná voda a já si pamatoval studánku, kterou mi ukázal Mišo Barták, když mě kdysi doprovázel na cestě po vrcholech blízkých okolí Nemšové. Tady jsme všichni tři nabrali vodu a jeli na zmíněný Javorník. pak následoval sjezd do Sidónie. Tady Tonda i Juraj staví na spánek a já pokračuji dál směr Vršatec.

Ve vesnici Červený kameň už svítá. Něco málo pojím a taky čistím a mažu řetěz. Padá rosa a začíná být poměrně vlhko. Garmin mi ukazuje do kopce a tak jedu co to jde. Po kamenné cestě se objevuje louka, která se dá jedině tlačit. Cesta je stále do kopce, střídavě nahoru a dolů. Projíždím kolem domu, kde je venku stařenka v zástěře. Ptám se, jestli jedu správně na Tlstů horu. Mávne směrem a odpovídá, že je to hodně do kopce. Jak jinak… Další kopce a nájezd do lesa. Stoupání, které jedu a střídavě tlačím. Najednou se mi ukáže kousek rozhledny. Vytlačím až nahoru. Hodím do sebe jídlo a sjíždím dolů. Cesta je dost kamenitá a taky v jednom místě to posílám do křoví. Pokračuji dál a vjíždím do menší vesničky. Bidony jsou na suchu a tak si říkám, že by je bylo třeba naplnit, než zase najedu do lesa. Vidím kostelík a u něho hřbitov. Kohoutek na zalévání je pro mě spása. Doplním vodu, sundávám vestu, dlouhé síťové triko a návleky. Dres je totálně propocený, tak podvlíkám tílko od Brynje, ale je teplo a tak mám přirozené chlazení. Čeká mě Velký Javorník. Je těsně před polednem a na vrcholku je krásné počasí. Sjezd je celkem brutální. Řetěz už  nesnesitelně vrže. Bohužel zbytek mazání, už padl. U cesty nějaký pán něco dělá a tak mi blikne hlavou, že ho poprosím o nějaký olej. Je neskutečně ochotný a jde do garáže pro motorový olej. Naplní mi lahvičku a přeje „veľa šťastia“. Namažu řetěz a s díky odjíždím za dalším vrcholem. Drtím silnici a doslova si libuju. Celkem mě bolí nohy z té chůze v tretrách. Obvykle moc často netlačím. Cesta jede a zase přejíždím další louky a podlézám elektrické ohradníky. Je vedro a sjíždím  koryto vysypané stavební sutí. Vidím šipku směr hrad. Jedu a závěrečné stoupání vytlačím. Košeca je zřícenina hradu. Je velký hic a tak to neprodlužuji. Selfíčko a šup dolů. Jedu podle Garminu a na zastávce u Čtyř lip se ptám pána na Homolku. Odpovídá, že už je to po asfaltě iba hore kopcom. Trošku se mi uleví. Motorky okolo mě v zákrutách závodí a pro jistotu zapínám zadní wattovou blikačku. Vyjíždím na vrchol a opět už tradiční selfie. Hospoda je otevřená a tak si na noc dávám  “zalévanů kávu“. Přikupuji tři malé Pepsi a jednu Vineu. V televizi právě jede Saxána. Vysrknu horkou kávu a odjíždím směr Baske. Vzpomínám na varování Raďa, že na Baske jsou medvědi. Tak jedu a říkám si, co budu dělat, když nějakého míšu potkám. Na pasece, kde je posed stojí myslivecký džíp. Na chvilku se zastavuju a to co slyším určitě není jelení vábení. Krve by se ve mě nedořezal. To řvaní jde z lesa pode mnou a tak si říkám, jestli jsem neměl udělat pře touto akcí majetkové vyrovnání.  Vyjíždím k chatě na Baske. Krvavý měsíc už svítí a tak se zbytečně nezdržuji. Sjezd, který následuje je za trest. Je to spíš seběh. Prudké krátké zatáčky šněrují cestu dolů. Další kopce celkem přibývají. na Inovci sedí někdo na terase a poslouchá Slovenské fujary. Ptám se, zda by mi neprodal nějaké pití, ale odpovídá, že je zavřeno. Nedivím se, protože je 20 minut po půlnoci. Za tmy přidávám Panskú Javorinu a a Hrad Tematín.  Pomalu se rozednívá a najíždím na asfalt. V dědině otevřeli zrovna obchod a tak kupuju Kofolu a dávám poslední řízek. Odbočuju na Čachtice a navigace mě táhne přes rómskou osadu a dál okolo sochy grófky Alžběty Bathory na Čachtický hrad. 7:30 dávám vrcholovou fotku a jedu singl, který mě vyvádí na krásnou vyhlídku na Vrbové a Piešťany. Tady brutálně fučí. Sjíždím do Podkylavy a hurá na Bradlo. Tady je to celkem sjízdná cesta. Dávám fotku u mohyly M.R.Štefánika. Rvu to na poslední kopec celého závodu – Velkou Javorinu.

Volá mi Lenka, kolik mi ještě zbývá docíle. Už je to kousek, ale jedu už bez pití. Poslední doušky jsem vypil na Myjavě ve městě. Těším se na cíl.Už vidím Holubyho chatu. Tady čeká fotograf, který dělá pár snímků. V chatě se o mě hned postarají. Dávám si sprchu a teplé jídlo. Úleva je to neskutečná. Za chvíli se objevuje Miro Martinček, chatař a zároveň sponzor této akce. Vyptává se jak celý závod probíhal a nabízí mi vše, co bych mohl potřebovat. Je to skvělý chlap. Na závěr mi zajišťuje odvoz domů. Další den se vracím i se svou rodinkou na Holubyho chatu, kde proběhne vyhlášení všech účastníků závodu. Dokonce přijíždí i tv Markíza. Každý dostává pamětní medaili a já ještě krásnou trofej pro vítěze. U skvělého jídla a pití diskutujeme s účastníky závodu a sdělujeme si naše zážitky z trati. Chybí už jen Raďo a Martin, kteří bojují stále na trati už mimo časový limit. O to větší mají větší uznání a těším se až je uvidím v cíli. Nakonec přijíždí až ráno. Já, Lenka, mé děti i Aleš na ně čekáme před chatou. Najednou zahlédnu zářivě zelenou barvu dresu a běžím oba aktéry ještě vyhecovat na cílový spurt.

Potom se chvilku bavíme s oběma borci a posloucháme jejich zážitky. Čas běží a tak se s dobrým pocitem loučíme se všemi a cítím skvělý pocit nejen ze samotného závodu, ale i se setkání skvělých lidí, kteří tuto akci zorganizovali, ale i s těmi, kteří se jí zúčastnili.

Nezbývá poděkovat poděkovat týmu VKT, jmenovitě : Radovi Tilandy, Palovi Babicovi a Míšovi Bartákovi. Dále hlavnímu sponzorovi celého závodu Mirovi Martinčekovi za zastřešení celé akce a také zázemí v Holubyho chatě na Javorině, kterou vřele doporučuji a na závěr také provozovateli Pivárně Šport klub v Trenčíně Vladimíru Pekárkovi za zázemí před samotným závodem. Díky také Patrikovi Aninovi za grátis ubytování v hotelu Grand v Trenčíně, které jsem bohužel díky časovému tlaku nestihl využít. Snad příště.

Díky také manželce Lence za starost o mě během závodu a za vše, co je pro mě ochotná obětovat.

 

A jak na této šílenosti dopadl Sup Xroad ???

Je to mašina do nepohody. Celý závod mě podržel bez problému. Při každém kamenném sjezdu jsem se modlil, ať nepřijde defekt. Rám, který jsem opravdu nešetřil prošel doma po umytí inspekcí, zda neutrpěl nějakou prasklinu, případně nějakou jinou újmu. Žádná komplikace a kolo prostě sloužilo skvěle.Tudíž musím všem ze Superioru vyseknout obrovskou poklonu. Perfektní rám, skvělá geometrie, velmi dobře zvolené převody a obutí dělá ze Superioru X Road skvělého parťáka i do takových extrému, jako byla Královská 72hodinovka.

#polednik #superiorbikes #xroad #alwaysrace

SUPERIOR BIKESDT SWISS CZ + ONZA TIRES CZ = BotticoKup si ponožky – PONDY K – www.kupsiponozky.czR2 GU Energy Labs Brynje of Norway CZ

 

Lichnov závod 24hodin

Letos jsem Lichnov 24 navštívil podruhé. Počasí dle předpovědi mělo být vstřícné a tak jsem se těšil na víkend na kole. Lenka s Ondrou mi byli připraveni ochotně podávat jídlo a pití. Tentokrát přijel i Zbyněk s Jarkou a to dokonce obytným autem, takže naše zázemí mělo perfektní úroveň. Na startovce byl už tradičně nestor závodu Patrik Bártík a také letos přijel Jíra Hledík se svým doprovodem Vláďou a Alčou.

Těsně před startem se trošku zatáhlo a lehce zapršelo, ale do závodu jsme vyjížděli s vidinou pěkného počasí. V sobotu přesně v 11hodin závod slavnostně odstartoval a všichni jeli „full power“. Po 12 hodinách tachometr ukazoval průměrnou rychlost 34,9km/h. Jezdilo se poměrně dobře. Tedy až na vítr od Javorníku, který nás pěkně trápil a vždy dost přibrzdil.

Můj tým pro mě makal od začátku na plno.Lenka, Zbyněk i Jarka mi připravovali jídlo i pití perfektně. Bez instrukcí. Prostě už mě znají a ví co potřebuji. Prostě můj „Dream team“.  Ondra mě každý okruh statečně povzbuzoval. Noc proběhla dle scénáře, který je jasný: „Totální šrot“. Okolo páté ranní se rozednívá a denní světlo nalévá energii do žil na posledních 6hodin jízdy. Sem tam někdo povzbudí a prohodí pár slov za jízdy. Přijíždí se také podívat Michal Klimeš. Je to moc fajn.

Na konkurenci už mám něco najeto, ale závod končí až v 11 a tak se snažím tahat až do konce. V nájezdu do posledního kola míjím Jíru Hledíka a tak mu říkám, ať si užívá poslední okruh.

Je neděle 6 minut před 11 hodinou a má mise končí průjezdem cíle. Zde čeká celý můj team a také ostatní lidé, kteří sledují dojezdy posledních závodníků.

Moc děkuji mému teamu a také všem, kteří mě povzbuzovali a drželi palce.

Závod se vydařil a vítězství v kategorii sólo mě potěšilo. Za 24hodin jsem ujel něco málo přes 782km a nastoupal 5860m dle mého garminu.

Toto číslo také značí můj osobní rekord na 24hodin!!!

Děkuji za podporu partnerům, kteří mě podporují celou sezónu:

Onsemiconductor, Pondy KS, ProgressCycle, Superior bikes, R2, Polednik, Brynje of Norway

 

 

‪#‎polednik‬ ‪#‎superiorbikes‬ ‪#‎xroad‬ ‪#‎alwaysrace‬ ‪#‎rideyourrace‬ ‪#‎guenergy‬

 

Ždírecký triangl – 24hodin

Víkend 18.6 – 19.6. jsem se rozhodl strávit na kole. Na Vysočině, konkrétně ve Ždírci nad Doubravou se konal 11.ročník 24 hodinového závodu. Tento závod má svou specialitku. Denní okruh, která vede opravdu nádhernou krajinou, cyklostezkou do místních lesů, okolo rybníčků a cestami, kde je poměrně málo aut.Délka necelých 34 kilometrů.

A noční okruh, takzvaný triangl. Jsou to 3 ulice ve městě a jejich spojením vzniká tvar trojúhelníku – trianglu. Zajímavostí je, že tato noční trasa má jen necelé 2 kilometry. Když jsem to slyšel poprvé, říkal jsem si, že se závodníci z toho musí ……

Ale pozor přátelé, soutěž na trianglu není žádná novodobá záležitost. Již  v roce 1931 zde místní borci jeli závod na 25 kol. A rychlostní průměr nejrychlejšího byl 32,11 km/h. Dokonce zde v dalších letech projížděl několikrát závod míru. Proto se tradice dodržuje a triangl je jakýsi bezpečný kus cesty, na kterém se dá závodit i v noci. Celá část trati je osvětlena pouličním osvětlením a nyní z odstupem času vnímám i jakési kouzlo trianglu.

Na samotný závod jsme se vypravili ve složení Lenka, Ondra a moje maličkost. Z domu jsme vyjížděli 3:30 ráno, ať máme dostatek času se zaregistrovat, trošku odfrknout po cestě a vyptat se pořadatelů na detaily závodu. Po registraci jsme zaparkovali u místní školy, kde jsme si postavili zázemí pro následujících 24 hodin.  Pořadatelé byli hodně milí a všechny dotazy ochotně vysvětlili a ukázali nám tělocvičnu, kam si můžeme jít v noci lehnout. No to určitě  :-)

Doufám, že všichni znáte název mojí knížky : Kdo spí, …….. Do startu zbývaly necelé 2 hodiny a tak byl čas si dát normální kávu – „turka“ a ještě jdu posnídat. Další celý den to bude už jen strava “ z ruky do huby“ a víceméně v plné palbě. Potkávám se  s loňským vítězem Standou Růžičkou a tak si alespoň na chvíli pokecáme. Blíží se devátá hodina ranní, tedy čas startu a pořadatelé svolávají účastníky k rozpravě, kde se pečlivě probírají úskalí trati a hlavně bezpečnost. Za pár minut vyrážíme. První okruh jedeme s cyklistou – vodičem, který  nás vede trianglem a následně na trať denního okruhu. Úvodní kilometry se jedou celkem pohodově ve skupině.Trasa je opravdu pěkná, počasí přeje. Značení je důkladné a tak po dalším okruhu, kdy už všichni víme kudy jet se začíná dupat do pedálů. Nikdo moc nechce jet vepředu a hodně cyklistů jede v balíku a šetří síly. V každém okruhu mi Lenka, nebo Ondra podávají bidon s pitím a já hlásím, co dobrého bych si dal v dalším průjezdu. Kolo si servisuju před závodem sám a tak mám na něj spolehnutí. Superior Xroad šlape jako hodinky. Nová vysoká kola jedou a já oceňuji jejich setrvačnost na rovinách a ve sjezdech. Na špici se opravdu některým moc nechce a je vidět, že se střídáme asi je v pěti.

Denní okruh opouštím po deseti kolech, kdy tachometr ukazuje 337 kilometrů. Ukládám si proto v Garminu tuto část a spouštím znova stopky. Lenka s Ondrou dostává info, že už budu kroužit na trianglu. Povzbuzují nás a to nalévá novou krev do žil. První okruhy se sžívám s ulicemi a najíždím si zatáčky. Zatím je to celkem sranda, i když tachometr ukazuje víc jak 31 km/h. Půlnoc je tu a na cestě to poměrně zřídlo. Dost cyklistů využilo zázemí místní tělocvičny a šlo si odpočinout. Jen pár vytrvalých závodníků jede dál. Není vyjímkou, že jezdí i ženy s dětmi. Na denním okruhu mi to dalo necelých  337 kilometrů a tak si v hlavě přemítám, že musím dát alespoň 390 kilometrů aby to k něčemu  bylo.

Noc se trošku zamračila a přišel déšť. Není to žádná hrůza, ale po dvou okruzích zastavuji pro blatník a větrovku. Ještě zbývá dlouhá doba do cíle. Asi po hodině je cesta takřka oschlá a tak vyvlékám za jízdy větrovku a házím Lence.

Pomalu se začíná rozednívat a to mě vždy povzbudí a popožene. Už se těším na devátou hodinu ranní, kdy už si slezu s kola. Ani moc netuším zda mám náskok. Doufám, ale i tak se snažím jet šrot. Už to ale není to, co po startu. Lenka s Ondrou každý okruh mávají a povzbuzují. Je to prostě paráda. Poslední kilometry si užívám.

Protínám cíl asi 2 minuty před koncem časového limitu. Lenka i Ondra mi gratulují a samozřejmě se navzájem objímáme. Přichází pogratulovat i další závodníci. Hold týmová souhra a bezchybný support prostě vítězí.

Přichází pořadatele a já ukazuji odjeté kilometry. Celkem to dává 721 kilometrů! Rekord trati padl. Neznám najeté kilometry mých konkurentů, ale jsem přesvědčen, že určitě mají méně než já.

Jdu si dát sprchu  a Lenka s Ondrou pomalu balí naše zázemí. Nakládáme věci a odjíždíme do nedalekého bowling baru. Překvapení pro mě, že je venku připraveno posezení v párty stanech. Jídla i pití je dost pro všechny.

Vyhlašování je zajímavější, protože se vyhlašuje opravdu každý účastník tohoto skvělého závodu. Začíná se dětmi a to od nejmenších, kteří mají pochopitelně nejméně najeto. Následují ženy a na závěr muži. Vše pěkně podle pořadí.

Pomalu se dostáváme pódiovému umístění a třetí Martin Záruba i druhý Stanislav Růžička mají shodný počet 695 kilometrů, proto rozhoduje čas. Já si pro příčku nejvyšší dojíždím samozřejmě na kole a následně přichází i Lenka s Ondrou.

Po vyhlášení se loučíme a odjíždíme směr Rožnov.

Poděkování zaslouží nejvíce Lenka s Ondrou, kteří se o mě během celého závodu starali. Také všichni pořadatelé odvedli kus dobré práce a patří jim díky.

 Kompletní výsledky

 

 

 

 

 

Vrchařská koruna Valašska 2016

I letos jsem neodolal nabídce pořadatelů a zajel si VKVéčka. Skvělá akce, která má smysl a ukazuje lidem, kteří mají rádi kolo nová místa a také žážitky. Už i loni mě tato akce motivovala zajet si všechny vypsané vrcholy nonstop.

Letošní počasí bylo příznivější. Cesty bez sněhu slibovaly pěkný zážitek z celé akce.

Můj plán byl předem připravený a to posbírat všechny vrcholy bez dalšího dopravního prostředku samozřejmě a za co nejkratší dobu. Jídlo, oblečení a samozřejmě i základní cyklomateriál jsem si vezl v batohu. Pití jsem si čas od času doplnil na benzínkách.

Nově jsem vyrazil na speciálu‪#‎xroad‬ ‪#‎Superiorbikes‬, od kterého jsem si sliboval jízdu cestou i terénem bez komplikací. ‪#‎Alwaysrace‬

Vyjížděl jsem z domu v Rožnově tak, aby měl první foto z nejbližšího kopce – Santov těsně po půlnoci 2.4., kdy se spouští odpočítávání nového ročníků VKV . Překvapení bylo, že jsem se potkal v tuto dobu právě u hospody na Santově Petra Kubelu a Martina Obruču, kteří si chtěli také udělat vrcholové foto. Dál se mnou už jet nechtěli a tak jsem pokračoval sám na vrchol Medůvka. Následoval drsný sjezd na Bystřičku, dál Mikulůvkou a dalším vrcholem jsou Lázy. Bojuju s foťákem, aby bylo na snímku patrné , kde vlastně jsem. Už je něco kolem po půl druhé ráno a mám tři vršky, to se mi celkem zamlouvá a tak drtím dál. V Rajnoškách si dávám krátkou pauzu a něco málo na jídlo. Začíná se pořádně ochlazovat a Garmin ukazuje -4°C. I pití v bidonech už nemá ideální teplotu. Neprotahuju to a dávám si to směr Kelčský Javorník. Cesta se celkem zvedá, ale převody X-Roadu nemají problém a celkem si to užívám. Na vršku je pěkný vítr a všechno je omrzlé. Je -7°C, takže žádné crcání a jedu dolů, protože propocené hadry začínají chladnout. U Chaloupky doprava a opět kopec na Tesák a dál na Pardus. Na rozcestí u pomníčku zmrzlé lyžařky Aleny Bábkové vidím kola pod přístřeškem a tak si posvítím a vidím, jak se někdo hýbe ve spacáku. S omluvou „sorry“ pokračuju krásný sjezdík ještě za tmy dolů směr Kašava. Posledních pár desítek metrů si dávám a vyjíždím ty nejprudší kousky i když to už šněruju. Nikde nikdo. Hodiny ukazují 4:50 am.

Zatím jedu dle plánu. po stejné cestě zpět na Tesák a dál Hošťálková. K mému překvapení u cesty škrábe nějaký dobrák okno u auta a tak celkem studené prsty na nohou nejsou jen můj pocit. Dávám si na zastávce v centru pauzu na občerstvení a když se chci napít, zjištuju, že v bidonech chrastí krystalky, ale ty se pít nedají. Vytahuju z batohu kofolu a koblihy, které jsou tak nějak pomačkaně placaté. Další výjezd je na Ratibořský Grůň a Garmin mě přivádí přesně pod rozcestník. Na poslední chvíli kluci z VKV zajistili doznačení vrcholku, za což jim patří dík. Pomalu se rozednívá a i sluníčko začíná vykukovat.

U Shellky na Vsetíně si dávám ranní kafíčko. Je horké a tak ho dolívám zmrzlými krystalkami z bidonu. A drtím to směr Zlín. Na Syrákově odbočuju a po lesní cestě a makadamu stoupám na Vartovnu. Po stejné cestě si užívám sjezd a taky si zkouším  X-Roada. Hravé kolo, které je trošku obojživelník si nechá dost líbit a makadam pláště šířky 30mm krásně utlumí. Takže se vracím zpět na Syrákov a jedu na Na rozhlednu Doubrava. Už v roce 2014 jsem obdivoval její prudký sklon místy okolo 22% a letos jsem na výjezd celkem těšil.  Na hoře si dělám fotku 5minut po 9hodině ranní a v nohách mám  138 kilometrů. Cítím se fajn a volám domů rodince, abych se ozval a dal zprávy jak si vedu.

Pokračuju zpět do Vizovic a na Vařákovy paseky. U pomníčku je pěkně teplo, ale dám si jen krátkou pauzu, zakousnu traťovku se salámem a pokračuju  na nejvzdálenější vrchol, který je na Slovensku. Začíná být teplo a tak dávám bundu do batohu a jedu už jen v dresu. Konečně „povolilo“ pití. Prakticky celou dobu jsem jel na fofolu. Ten ionťák mi přišel k duhu. Jedu přesně podle VKV průvodce a dostávám se na Vršatec. Tady jsem něco okolo poledne. Spousta lidí si chce tuto památku prohlédnout. Já si to nechávám na jindy a opět se vracím zpět na trasu a tentokrát mířím boční i když zprvu asfaltovou lesní cestou . Přichází pak opět mtb sekce a kamenitým korytem sjíždím až do vesnice Študlov.Pak  Francova Lhota a Mikolinův vrch. Tady se potkávám s dalšími VKV bikery. Fotka bez zdržování a hurá na další. Nad Valašskou Senicí potkávám dvě statečné bajkerky a tak pozdravím a jedu dál. Snažím se jet nejkratší cestou na Filku, ale nějak kufruju a tak se dostávám zpět na asfaltku za Lidečko a jedu po silnici  do Lužné. Potkávám Honzu Janiše, který jede sjezd z Filky. Při míjení se pozdravíme a jen mu stihnu odpovědět na otázku kolik mám vrcholů. Ani nevím, jestli mě slyšel. Na vrchol Filky dojíždím v úžasu, když se opět potkávám s dámami, které jsem potkal před asi před hodinou. Prostě znaly zkratky. Takže fotka a navzájem prohodíme pár slov a povzbuzení do dalších VKV kopečků. Doma na webu VKV zjišťuji, že obě bajkerky jsou Marcela a Michaela Srněnské ze Vsetína. Dámy, které jsou držitelkami VKV 2015.

Sjíždím do Zděchova. V Huslenkách na pumpě doplňuju tekutiny, energii  a opět po  silnici jedu až na Kohůtku. Hřeben je sjízdný, suchý a oproti loňsku, kdy jsem ho celý  tlačil ve sněhu je to paráda. Dojíždím na Malý Javorník. Nikde ani noha. Vrcholové foto a ještě před nocí volám Lence a hlásím momentální polohu a další plán. Kousek se vracím a odbočuju dolu směr Stanovnice. Už za tmy míjím vodní přehradu v Karolínce a další na cestě je rozhledna Miloňová. Těsně pod vrcholem se zdravím s cyklistou,který ve tmě jel ukořistit také tuto pěknou rozhlednu. Trošku se snažím vyfotit pěknou fotku, na které je patrné, že je to právě tato rozhledna a pak sjezd do Karlovic. Hotel Horal svítí všemi barvami a já se nestíhám divit, co je to za komplex. Jedu kolem „Partyzána“ a vracím se směr Bílá. Tady mám Bílý Kříž. Jedu podlahu a snažím se vyjet co nejrychleji. V zápalu nechtě minu cestu a končím v někde v lese. Takže zpět a na podruhé už vyjíždím až k rozcestníku. Dál pokračuju na Soláň a pak Pustevny, ale přichází krize a lehce se motám po silnici. Chci jet a tak si utrhnu trošku jehličí, které žvýkám. Je to hnus, ale pomáhá mi to. Sjíždím kolem chaty Mír do Rožnova. Těším se na Velký Javorník  a na hoře se už pomalu rozednívá. Opět se trošku občerstvuju ze svého batůžku. Ty placaté koblihy, které byly celou dobu se mnou už taky pomalu ubývají…

Dál mířím po po hřebeni na Huštýn. Na hoře poměrně fučí.

Kamenité výjezdy vybíhám, ale sjezdy mastím jako na bajku. Užívám si Supa. To, co zažívám je pro mě opravdu něco nového a hodně příjemného. Silnička, která se terénu nebojí.

Poslední vrchol letošních VKVéček je pro mě hrad Starý Jičín. Sjíždím na silnici nad Krhovou a pokračuju na Straník a Kojetín. Najednou vidím bajkery v týmových barvách VKV. No a není to nikdo jiný než Petr Kubela a Martin Obruča. Borci, jenž mě potkali na prvním mém letošním VKV vrcholu. S nimi jede Martin Kazmíř. No a jejich cesta nevede nikam jinam, než ta moje. Na hrad Starý Jičín vyjíždíme společně, ale i poslední vrchol si dávám do těla a končím 3.4. něco před před 9 hodinou ranní.

Poslední foto završilo mou VKV výzvu  ‪#‎vkvchallenge‬.

Je hotovo a z místa posílám 20 fotek pořadateli. Je 8:56 přesně. V zápětí mi dorazila zpráva od jednoho z pořadatelů Michala Horského , že jsem první letošní držitel VKV.

Volám také rodince, že mám splněno a mám radost.

Ještě chvilku s klukama probírám mou letošní Vrchařskou korunu Valašska. Těším se ale domů a tak vyrážím. Domů už je to kousek a už mám i docela chuť na normální oběd. Za odměnu se mi v troubě peče kuřátko.

Domu jedu samozřejmě po vlastní ose a těším se na celou rodinku. Už to mám jen něco přes 30kilometrů.

Statistika:

Z domu po poslední vrchol ujeto 485kilometrů

Nastoupáno  11210 metrů.

Doba jízdy od prvního po poslední vrchol  32hodin a 56minut

Sezóna na kole Superior X-Road

 

Letošní sezónu budu sedlat kolo Superior. Model X-Road Team Issue je pro mě jako stvořený. Poskytuje dostatek pohodlí na dlouhé hodiny jízdy a zároveň se dá podle chuti zajet do terénu.

SUPERIOR BIKES ‪#‎XRoad‬ ‪#‎AlwaysRace‬

 

 

TOPlist